Kritizovali okupaci Československa, a proto trpěli, líčí kyjevský historik dosud neznámé příběhy z Ukrajiny

Ľubomír Smatana,  iROZHLAS.cz

  • Za protesty proti okupaci Československa do vězení a do vyhnanství: archivy KGB v Kyjevě vydaly další jména dosud neznámých odpůrců sovětského režimu.
  • Archivy, které patří do správy současné ukrajinské tajné služby SBU, řídí mladý historik Andrij Kohut. Ukrajinská vláda je otevřela teprve nedávno a vstup do nich umožňuje všem.
  • Kohut a jeho kolegové v nich pátrají i po lidech, kteří na Ukrajině protestovali proti okupaci Československa v roce 1968.
  • „Babičky a dědečkové říkají: Opatrně s dokumenty KGB; nikdy nevíte, co se může stát. Na to mám jedinou odpověď: Je třeba odkrýt všechno,“ zdůrazňuje Kohut ve velkém rozhovoru pro Radiožurnál.
“Protisovětské letáky vozili domů i sovětští vojáci. Vojáci se o tom zmiňovali i v dopisech domů, a protože většina dopisů procházela cenzurou, KGB je získala,” popisuje Andrij Kohut. | Foto: Koláž iROZHLAS | Zdroj: Archivy SBU

Kolik lidí jste zatím objevili?

Těch, kteří zažili represe kvůli svým aktivitám souvisejícím s pražským jarem, bylo docela hodně. Připravujeme speciální výstavu, kde bychom chtěli ukázat příklady.

Dostatečně známý i v Česku je Zorjan Popaďjuk. Kromě něj jsou to ale studenti, novináři, a nebylo to jen v roce 1968. I později v sedmdesátých letech disidenti psali, rozšiřovali samizdaty a šli za to do vězení. Stačilo, aby kritizovali komunistické zřízení.

„Mám příklad inženýra z Dněpropetrovska Gregorije Načeporanka, ten si odseděl sedm let. Při domovní prohlídce u něj našli protisovětské letáky s československou tematiko“
Andrij Kohut

Kolik jich tedy bylo? Sto? Deset?

Zatím jsme jich našli v archivech asi patnáct. Například umělec z Nikolajeva Petro Sarenčuk, který dostal osm let. Zastával názor, že Sovětský svaz nedal Československu možnost vlastního řešení.

Dalším je třeba Volodymyr Ivkov, Sarenčukův kolega také z Nikolajeva. Toho odsoudili za to, že v soukromém rozhovoru prohlásil, že vpád do Československa byl špatný krok. Dostal tři roky.

V soukromém rozhovoru?

Někdo to uslyšel a donesl na policii. To bylo v Sovětském svazu běžné, že člověka pronásledovali za soukromé rozhovory. Stejně pronásledovali za podvratné řeči například Henricha Altuňjana, to je docela známý ukrajinský disident. KGB po něm šla kvůli tomu, že prohlašoval, že Sovětský svaz okupuje Československo a Mongolsko. Bylo totiž zakázané mluvit o tom, že to byla okupace. Odsoudili ho na sedm let.

To je hodně …

Ještě tu mám příklad inženýra z Dněpropetrovska (dnes Dnipro, pozn.red.) Gregorije Načeporanka, ten si odseděl sedm let. Při domovní prohlídce u něj našli protisovětské letáky s československou tematikou.

Andrij Kohut (vpravo) během rozhovoru s reportérem Radiožurnálu. | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

A ještě bych chtěl zmínit Olexandra Serhijenka, restaurátora v muzeu Národní architektury v Kyjevě. Našli u něj manifest Dva tisíce slov v ukrajinštině. To byl jeden z důvodů odsouzení. Sedm let vězení, tři roky vyhnanství. Těch lidí bude určitě víc, ale není snadné je v archivu vypátrat.

Opilí diplomaté i čeští školáci

Jak se k Serhijenkovi Dva tisíc slov dostalo?
Tohle zatím přesně nevíme. Ale se znalostí jiných případů je zřejmé, že takové dokumenty přicházely z ostatních socialistických zemí a vozili je třeba i turisté.

Našli jsme hlášení KGB o pracovníkovi československého konzulátu, který v únoru 1968 jel vlakem z Prahy do Moskvy (tehdejší speciální linka, pozn. red.), opil se a říkal tam sovětským cestujícím, že Československo nepotřebuje Sovětský svaz a bez něj by mu bylo lépe. Je tedy možné, že i takoví lidé převáželi dokumenty. Také se to disidenti mohli dozvědět z Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy.

Co je ale jisté: protisovětské letáky vozili po roce 1968 domů i sovětští vojáci. Vojáci se o tom zmiňovali i v dopisech domů, a protože většina dopisů procházela cenzurou, KGB je získala.

V archivu jsem našel i dopisy českých žáků, kteří psali ruským nebo spíše sovětským školákům, že Sovětský svaz okupuje Československo. Jak se k nim KGB mohla dostat?
Cenzoři měli za úkol číst maximální množství dopisů. To se ale prakticky nedá. Jestli je ten dopis u nás v archivu, tak to znamená, že ho přečetli a zabavili, nebo si udělali kopii, anebo si poznamenali, kdo komu píše. Pak dopis zase zalepili a poslali.

Máte takových dopisů hodně?
Máme údaje o tom, kolik dopisů zabavili, kolik přečetli, v jakém jazyce byly psané. Stávalo se, že když nebyl překladatel z nějakého jazyka, tak dopisy cenzoři nečetli. Asi víte, že v sovětském bloku bylo hodně rozšířené dopisování mezi školáky a studenty z různých zemí. Neexistovalo nic jako internet, takže dopisy byly zároveň způsob, jak zjistit, co se v těch zemích odehrává.

‘Ať žije československá revoluce’

Co bude na výstavě, kterou připravujete?
Ve spolupráci s českými kolegy (z Ústavu pro studium totalitních režimů, pozn.red.) se snažíme publikovat jména méně známých odpůrců režimu, jako byl třeba Mychajlo Lichcov z Ternopilu. Když ho zavřeli, bydlel ještě v Čerkasy, byl vedoucím oddělení propagandy a propagace čerkaského okresního výboru a pracoval s novináři.

Vpád Sovětského svazu do Československa považoval za obrovskou nespravedlnost. A tak začal psát anonymní dopisy do redakcí ostatních novin, vyráběl letáky, které roznášel po městě. KGB ho vypátrala a šel do vězení na tři roky.

“Pryč se sovětskými okupanty. Ať žije československá revoluce.” | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Archiv SBU
Zmiňoval jste i studenty…
Zajímavý případ je Anatolij Avěričev, kterého zatkli v osmnácti letech. S několika studenty v Oděse vyráběli a rozmnožovali letáky s nápisem „Pryč se sovětskými okupanty, ať žije československá revoluce.“

Plánovali je roznášet po městě, ale jeden ze studentů dostal strach a oznámil to. Avěričeva sice zatkli, ale zjistili, že pochází z vlivné rodiny – zřejmě tam měli vysoko postaveného komunistu nebo něco podobného – a nakonec ho neodsoudili. Napsal k soudu sebekritický dopis, že to byla chyba a že měli klub, kde rekonstruovali historické události, a že stejně nic neroznášeli a tak dále. Nakonec ho pustili.

Takže ten odpor nebyl jenom v Kyjevě?
To nás hodně zajímá, geografický rozměr. Nejenom Lvov nebo Kyjev, ale i menší města. Rok 1968 je totiž období, kdy už jen velmi málo lidí protestovalo. Všichni pochopili, že jestli chtějí žít tak nějak normálně, že se nemají do ničeho plést a nechat režim na pokoji. Když disidenty odsuzovali za obranu lidských práv, názor na okupaci Československa jim přitížil.

Sebeupálení Vasyla Makucha

Zjistili jste něco nového o Vasylu Makuchovi, který se upálil 5. listopadu 1968 v Kyjevě?
To je zajímavé. Vasyl Makuch nebyl kolem roku 1968 zatčen, takže tu o něm jako o disidentovi nemáme nic. V archivu je spis, který se týká druhé světové války, kdy přešel do Ukrajinské povstalecké armády a v roce 1946 ho zatkli a odsoudili na deset let. To je ale jiná historie.

Z té novější víme, že napsal dopis na ústřední výbor komunistické strany, že je proti okupační politice Sovětského svazu a proti rusifikaci. V našem archivu ale není žádná informace o tom, že by jeho upálení souviselo s protestem proti okupaci Československa.

Z čeho tedy ta informace pramení?
Všichni, kdo o něm psali, to zmiňovali. Že jedním z důvodů upálení je okupace Československa. Psali to jak jeho přátelé, tak další disidenti, kteří ho znali.

Byl Vasil Makuch disident, nebo ne?
Podle mě ano. Patřil k okruhu disidentů. Víme, že mu přirostl k srdci osud Ukrajiny a vadila mu rusifikace. Také chtěl studovat, ale jako politický vězeň neměl šanci.

Rozlučka s (post)komunismem

Myslíte, že vás archiv zůstane otevřený?
Já věřím, že ano. Na tyto dokumenty se nevztahuje zákon o ochraně osobních údajů. I u nás se vedou věčné diskuse o tom, jestli je důležitější právo na soukromí nebo právo na informace.

„Chodí k nám studenti, kteří se narodili do nezávislé Ukrajiny a netuší, jak to fungovalo v Sovětském svazu. Jejich babičky a dědečkové jim říkají: Buďte opatrní s dokumenty KGB. Nikdy nevíte, co se může stát.“

Andrij Kohut

U nás na Ukrajině je situace taková, že řadu informací, řeknu to rovnou, může zneužít Rusko k dezinformaci, k propagandě, k výrobě fake news. Proto by historici, novináři a badatelé obecně měli mít přístup do archivu, aby rozpoznali, co je manipulace.

Ptám se proto, že i v Česku cítí historici tlak na omezení bádání v archivech pod různými záminkami.
Víte, u nás je řada lidí, kteří byli pronásledování a stále se bojí mluvit o KGB. Chodí k nám studenti, kteří se narodili do nezávislé Ukrajiny a netuší, jak to fungovalo v Sovětském svazu. Jejich babičky a dědečkové jim říkají: Opatrně s dokumenty KGB; nikdy nevíte, co se může stát.

Na to mám jedinou odpověď: Je třeba odkrýt všechno, abychom věděli, jak systém fungoval. A doufám, že to pomůže Ukrajině rozloučit se s komunismem a postkomunismem.

Sídlo archivů ukrajinské tajné služby SBU, které v sobě schraňuje také archiválie z dílny KGB. Budovu najdete v centru Kyjeva. | Foto: Magdalena Slezáková | Zdroj: Český rozhlas